7. den aneb To to uteklo ...
Datum: 4. 5. 2012
To snad ani není pravda!
To snad není možné! To snad ani není pravda! Tak už je to tady!
Na jiné zvolání, které by vyjadřovalo naše pocity, se nevzmůžu. Hry jsou dohrány, medaile rozdány, kufry sbaleny, děti připraveny k odevzdání a natěšeny na domácí maminčiny řízky. Ale ještě zbývá alespoň jeden den, kdy můžeme utratit poslední zbytky peněz, aniž bychom byli zdrceni káravým pohledem, za jakou důležitou věc to zace utrácíme. Ještě jeden den, kdy nám může připadat, jako že už jsou prázdniny, i když do nich ještě zbývá dost času. Ještě jeden den, kdy můžeme hodit očkem po tom/po té, který/která se nám líbí. Ještě jeden den, kdy vlezeme do těch voňavých bot a vyrazíme na trasu. Dopoledne uběhlo rychle, bylo plné her, prozkoumali jsme ještě neprozkoumaný kousek lesa. Odpoledne jsme vyrazili s jasným cílem, a to objevit naučnou 4,5 km dlouhou stezku Milířku. Když jsme ale posléze zjistili, že ty 4,5 km vedou téměř celou cestu do kopce, uznali jsme, že tudy cesta nevede a zakončili jsme naše putování ve sportovním areálu města Jiřetína, kde nás správce nechal hrát v písku přehazovanou, na umělém povrchu fotbal a na trávě prolézat všemi možnými prolézačkami. A to vše zadarmo. Asi měl také někdy děti na ŠvP.
A pak už to šlo rychle. Poslední společný příchod do chaty /uf/, poslední společné zouvání /uf, uf/, poslední večeře/rajská/, poslední sprcha /teče ještě teplá?/ a poslední diskotéka /co si mám vzít na sebe?/. A za chvíli se možná objeví i poslední slzy. Nejpočetnější slzící skupinou jsou deváťáci, kteří si uvědomují, že slavnost končí, všední den začíná. Dalšími podskupinkami jsou ti, kteří se tu dali s někým dohromady, a teď si neumí představit, jak to bude klapat doma, nebo ti, co se chtěli s někým dát dohromady, ale bylo to přerváno odjezdem domů, anebo ti, kteří se také chtěli dát s někým dohromady, ale vůbec to nestihli nebo to nebylo opětováno.
Tak už to končí. Bude se nám, učitelům, v našem domácím tichu stýskat po větách typu: "Kdy už tam budem?" a "Co budeme dělat po poledním klidu?" Po krásné přírodě, útulné chatě a vynikajícím jídle. Po všech, kteří šlapali jako o život a teď se přiznali, že toho měli už první den plné zuby. A prostě po všem. Takže, maminky, řízkujte, zítra jsme mezi 11.30 a 12.00 před školou!